XTERRA MILADATLON 2020
Třetí závod XTERRA CZECH Tour, tedy Českého poháru v terénním triatlonu se konal 22.8.2020, a to nedaleko Ústí nad Labem, při jezeře Milada. Letos se jednalo o třetí ročník závodu jako takového, ale závod pohárový byl prvně. Nikdy předtím jsem Miladatlon nejel, a tak jsou pro mne tratě i okolí velkou neznámou. Vím ale, že nás čeká 1,5 km plavání v jednom okruhu, 30,5 km kolo ve dvou okruzích a na závěr 8,5 km běh ve třech okruzích. Při ohlašování Miladatlonu, jakožto pohárového závodu, se od začátku psalo o tom, že se bude od ostatních poněkud lišit. Tato XTERRA, se totiž prý dá odjet na tzv. gravelu, což je takový obojživelník mezi koly, něco mezi horským kolem a silničkou. No a nejen, že se to na něm dá odjet, ale dokonce to bude výhoda. Důvodem má být absence složitější technické pasáže, a naproti tomu má obsahovat rovinaté pasáže, kde se prvky silničního kola rozhodně hodí! Nuže neváhám a poptávám parťáky z www.cycology.cz, zda by mi nemohli nějaký gravel zapůčit. A taky že jo, do rukou se mi dostává krásný 1×12 gravel na elektrice, vážící pod 8kg, wow, tak to to poletí, říkám si. 🙂
Závod se koná v sobotu, a já jsem ve čtvrtek i v pátek totálně vyndanej z těžkých tréninků, které mě připraví na vrchol letošní sezony, světák v Prachaticích. Vše jde teď stranou, a my jsme s trenérem Ondrou Petrem domluvení, že tento pohárový závod „obětujeme“ a odjedu ho v únavě. Tento týden se toho sešlo víc, porucha auta, stres v práci a taky bolavá lopatka a z toho vyplývající problémy se spaním. Den před závodem jsem zvyklý čistit, promazávat a připravovat kolo, ale nemám energii ani na to. Čumím na bednu a říkám si, že se mi zítra snad ani nechce.
Není zbytí, ráno balím fidlátka a nakládám vše potřebné do vozu. Beru dvě kola, půjčeného gravela, a radši i mého závodního Krosse. Pak beru Týnku, Gerryho a vše ostatní, co k závodu potřebuji. Plán je přijet na místo natolik včas, abych stihl projet trať a dle toho se rozhodnout zda pojedu na gravelu, nebo klasika MTB. Jenomže co čert nechtěl. 😀 Auto, které bylo v týdnu v servisu, v půli cesty do Ústí opět zazlobilo a zasekl se brzdič – stejný drama jako když se mi to stalo v pondělí. Klepání do volantu, horší ovladatelnost, smrad a kouř z rozžhaveného předního kola. Fajne, s tímhle defektem jsem teda nepočítal. Nuže po nějaké té chvilce plné stresu, paniky, nadávek a hledání možností jak cestu zmáknout, se rozhoduju jít do rizika, a dojet to se zastávkami a chlazením brzdiče. Prostě to musím dojet, chci bojovat o co nejlepší umístění v ČP. Ve zkratce: bylo to drámo, ale jsme na místě. Čas na projetí celé tratě nemám, tak skáču na gravel a projíždím aspoň kousek. Po cca 5 kilometrech to otáčím, začíná pršet a já se cítím fakt unavený, tak to nechci přetáhnout. Cestou zpět k autu se mi to na mokré asfaltce smekne a padám na držku. Sbírám se, kolo je ok, ale já sem si celkem slušně narazil lýtko o pedál. Nijak mě to nepřekvapuje, celý den je v podobné režii. Leje a já na gravelu teda rozhodně nepojedu. Není už moc času a tak dávám věci do depa, soukám se do mokrého neoprenu, bože, to je boj 😀 Hotovo, jdu do vody, rozplavat se a vybrat fleka na start. Dlouho sem se necítil před závodem tak unaveně až apaticky.
Start proběh poměrně v klidu, hlava odevzdaná. S úderem 13. hodiny jsem začal ukrajovat první metry 1,5 km dlouhého plavání. Jel jsem víceméně celou dobu svoje tempo na hranici komfortu. Po pár set metrech zjistím, že plaveme bok po boku s Fílou Srbeckým. Plavání moc neutíká, ale cítím se dobře. Bojky jsou poměrně malé a daleko od sebe, prudký déšť na viditelnosti také nepřidává. Plavat rovně a nekličkovat se tedy stává mou hlavní zábavou. Po cca 20 minutách zábava končí, a já lezu ven z vody ve 2. skupince, okolo 6-9. místa.
Cesta z vody do depa vede do prudkého kopce, který díky bahnu připomíná spíš skluzavku. Bosky to pěkně klouže, a není to legrace vydrápat se ke kolu. V depu kontroluji Fílu a mám v plánu vyrazit s ním a spolupracovat, protože na této trati se to dá. Plán se mi začíná bortit už v depu, neutáhnu si botky, a na tom bahně jsem jak na bruslích. Fíla mi utekl a pak i ujel. Dalo mi dost práce ho znovu docvaknout, nicméně podařilo se. Do prvního kopce jedeme spolu, po prvních pár metrech stoupání zjišťuji že dneska na něj absolutně nemám, nohy kamenný, cítím se stokilovej a je mi jasný, že dneska to bude utrpení, který se musí nějak přežít. Kopec sem sotva vyjel a na rovince vidím, že mi Filip na těch sto metrech nadělil tak půl minuty. Vidím taky Kubu Merleho, ale vůbec se mu neblížím, spíš naopak. Snažil jsem se roztočit nohy, pil sem, nadával, ale ne, dneska sem nechal nohy doma. Smiřuji se s tím, že mě za chvilku začnou míjet borci jako Honza Berka, Petr Cmunt, Ondra Petiška a mohl bych pokračovat. Jedu si pomalinku dál. Jediné místo, kde se cítím dobře, je technicky náročná bahenní pasáž, kde mě to aspoň baví. Míjím Michala Franckeho, opravuje defekt, to mě zamrzí, protože už v Mostě si vybral pěknou porci smůly. Ani nevím jak, ale protrpěl jsem si to do druhého okruhu bajkové části. Při průjezdu do druhého okruhu mi Týnka hlásí, že jsem celkově 5. a mám před sebou Adama Holomouckého, který má náskok jen 30 vteřin. To mě malinko nakoplo a vydal jsem se na stíhačku za Adamem. Šlapu do toho co to dá a zjišťuji, že ta moje stíhačka je prostě bez šťávy. Adamovi jsem se ale přiblížil a v prudkém kopci už ho mám před sebou fakt kousíček. Tento kopec mi ale nesvědčí a nedaří se mi se na Adama uplně přilepit. Nicméně vidím ho, a působí to na mě jako magnet. Nakonec ho dojíždím těsně před bahenní pasáží. Rozhodnu se, že mu nastoupím v brdku, který není uplně snadné vyjet, a to díky vcelku brutálnímu bahnu. Adam v tu chvíli ale zastavuje a slézá z kola – problémy s řetězem. Nasadím tempo, jedu sám a bahýnko si užívám i v druhém okruhu. Vyhlížím konec tohohle utrpení.
Do běžeckého depa jsem přijel pěkně prošitej, ale jsem připravenej to ještě zmáčknout a zabojovat. Čekaly na nás tři 2,8 km dlouhé okruhy. V každém z nich bylo nutné absolvovat promáčený, bahnitý kopec. Nazouvám svoje silniční závoďačky. Ano mám sebou jen silniční boty, moje nepřipravenost. Hned v depu zjišťuji, jaká sranda to na tom bahně s mým obutím bude. Týnka hlásí že na Kubu Merleho ztrácím minutu půl a na Filipa 3 minuty. V první chvilce mám ambice to seběhnout, jenomže: štěrkovky běžím statečně, v promáčeném kopci ale podkluzuji a spíš se plazím po čtyrech, než že běžím. Hledám stopu, ale boty vůbec nedrží. Bojím se zranění, a tak vyběhnu mimo trať a běžím křovím, tam to aspoň tolik neklouže. Na asfaltu to pálím solidně, ale toho je na okruhu sakra málo. Po prvním okruhu dostávám info, že výrazně stahuji Filipa, ale Kuba si drží stejný náskok. Nicméně dostávám varování, že za mnou už peláší Ondra Petiška a Honza Berka. Po druhém okruhu dostávám hlášení, že za mnou je to v pohodě, náskok mám komfortní. Přede mnou to je 1:50 na Filipa a 1:40 na Kubu, je dobojováno, zpomaluji, a musím se smířit s bramborou v celkovém pořadí. Nejlepší výsledek v ČP co se celkového pořadí týče, paradoxně ale můj nejhorší výkon. A i když jsem s tím počítal, panuje spíš zklamání. Mrzí mě taky defekty Adama, Péti Cmunta a Michala Franckeho, závod by měl rozhodně větší náboj.
Na druhou stranu jsem se díky dalšímu výsledku v top 5 na ČP dostal na průběžné 1. místo v celkovém pořadí a vedu Český pohár XTERRA CZECH TOUR, a to se počítá!